David LaChapelle už dvacet let vypráví surrealistické minipříběhy nejznámějších lidí planety. Novodobý Fellini fotografie nebo Andy Warhol dnešní doby se v přítmí Robilant+Voena Gallery exkluzivně pro Dolce Vitu zpovídá ze svých myšlenek a činů, které doprovázely zrod této fotografické legendy.

Co vás přivedlo k fotografii?
Odjakživa jsem věděl, že budu umělcem, ačkoli úplně nejdřív jsem se chtěl stát zajícem. Jak jsem vyrůstal, zamiloval jsem si umění. Neustále jsem kreslil, maloval. Fotoaparát jsem ale dostal do ruky až v 17 letech na umělecké internátní škole v North Caroline.

A po škole?
Nedokončil jsem ji a odešel jsem znovu do New Yorku, kde už jsem předtím dva roky žil po útěku z domova. Nejraději jsem dělal akty svých kamarádů - tanečníků a umělců. V té době šéfoval Andy Warhol časopisu Interview, a když jsem ho potkal, řekl jsem mu, že bych pro něj rád pracoval. Domluvili jsme si na další den schůzku u něj v kanceláři na Union Square. Andy byl z mých fotografií nadšený, ale art director řekl, ať přijdu za půl roku. Mezitím jsem měl výstavu v 303 Gallery a lidi z redakce se na ni přišli podívat a nabídli mi práci. Interview bylo v té době nejvíc, kam se člověk mohl dostat. To byl start mé kariéry!

Která fotografie je pro vás nejcennější?
Poslední portrét. Fotil jsem Andyho a on za dva týdny zemřel. Nevěděli jsme, že je nemocný. Nikdo netušil, že tak brzy zemře ... To je moje nejcennější fotografie.

Mohl byste popsat váš tvůrčí proces? Jak vzniká surrealistický svět a la David LaChapelle?
Prvotní impulz přichází z různých míst, když to nejmíň čekám. Inspirace se ale dá vyprovokovat. Já to dělám tak, že navštěvuji muzea a vzhlížím k velkým mistrům, jako je Michelangelo, Picasso, Botticelli. Jejich umění ve mně vyvolává kreativní stimul. Stalo se mi, že jsem dostal vnuknutí ve snu. Probudil jsem se, zapsal si ho a realizoval.

Kdo vás inspiruje? Andy měl Ultra Violet, Dalí uctíval Galu. Kdo je vaší největší múzou?
V minulosti stejně jako dnes mě inspiruje Amanda Lepore. Potkali jsme se v New Yorku před 15 lety a byl jsem unešený tím, jak vypadala. Stali se z nás nejlepší přátelé. Je to jeden z nejspokojenějších lidí, které znám. Na rozdíl od většiny z nás se nenachází ve stavu touhy či chtěni. Má všechno, co kdy chtěla, a přesto žije velmi prostě. Má malinký byt a koupelnu na společné chodbě. Všechny dobré věci, které se jí stanou, jsou překvapením, protože ona nic neočekává.

Nedávno jste spolu s Daphne Guinness fotili kampaň pro limuzínu Maybach, ve vašem ateliéru mnohokrát pózovala Pamela Anderson. Jaké mají ve vašem životě místo?
Daphne patří mezi mé nejlepší přátele. Amandu, Pamelu a Daphne, tyto tři ženy nemůžete soudit podle jejich vizáže. Uvnitř jsou úplně jiné.

Setkali jsme se kvůli výstavě Rape of Africa. V čem se liší od vaší předchozf práce?
Tyto fotografie nejsou dotovány žádným časopisem. Jsou to ukázky nové etapy mé tvorby, která je určena muzeím a galeriím. Rozdíl je v tom, že jsem strávil mnohem více času přemýšlením o významu mých fotografií, protože jsem přesvědčený, že vizuální jazyk má stejnou váhu jako psané nebo mluvené slovo. Obraz může být stejně silný, současnému umění to ale občas chybí. Kolikrát vejdete do galerie a vidíte věci, které neinterpretují žádnou intimitu, protože nechápete jejich význam. Musíte si přečíst doprovodný text, abyste dílu porozuměli. Chci proti tomuto fenoménu bojovat. Chci komunikovat a všechno, co jsem se naučil v časopisech, chci využít pro tvorbu srozumitelných obrázků, které nepotřebujř vysvětlivky. Lidi se na ně podívaji a pochopí příběh. Dávám jim dost informací, aby si mohli vytvořit vlastní interpretaci, a hledám cesty, jak popsat svět, ve kterém žijeme. Podle mě v současném umění chybí tvorba pro lidi, což je přece hlavní idea pop artu-¬umění pro populaci.

Speciální poděkovánI patří: Mira Dimitrova, Patrick Toolan, Fred Torres, Robilant + Voena Gallery.

Text Milosh Harajda